Ke Stierlitzovu domu přijel automobil. Z vozu vystoupili tři gestapáci a začali bušit na dveře.
"Nikdo není doma," zavolal na ně z okna Stierlitz.
Gestapáci se otočili a odjeli.
Tímto způsobem je Stierlitz vodil za nos už pátý měsíc.
Stierlitz obvykle slavil svátek 23. února tak, že si oblékl rubašku, vypil láhev vodky a hrál na harmoniku. Jednou při této příležitosti vyrazil do jedné z berlínských pivnic, kde zastihl několik gestapáků, které donutil pochodovat a zpívat revoluční písně.
Sotva přišel domů, uvědomil si, jak blízko byl toho dne k prozrazení.
Volá Hitler Stalinovi: "Josife Vissarionyči, nebrali si vaši lidé u mě v sejfu nějaké tajné dokumenty?"
Stalin: "Prošetřím to."
Volá Stalin Stierlitzovi: "Nesebral jste v říšském kancléřství v sejfu nějaké tajné dokumenty?"
Stierlitz: "Sebral, soudruhu Staline."
Stalin: "Tak je vraťte na své místo, lidi si stěžují."
Stierlitz napsal mimořádně odvážný a výhružný dopis Hitlerovi.
Dopis se vrátil jako nedoručitelný.
Na jaře roku 1947 ještě berlínská pošta nefungovala tak, jak by měla.
Jde Hitler na tajné jednání a vidí přede dveřmi sálu velkou kovovou bednu.
"Co to tady leží?"
"Stierlitz tady instaloval nejnovější sovětskou miniaturizovanou odposlouchávací aparaturu," vysvětluje Müller.
"Tak proč jste to ještě neodnesli, když už jste to odhalili?!" rozkřikl se Hitler.
"Chtěli jsme, ale nikdo z nás to neunese," posmutněl Müller.
Stierlitz šel po ulici a uviděl autobus s tykadly.
"Trolejbus," pomyslel si Stierlitz.
"Sám jsi trolejbus!" odfrkl autobus s tykadly.
Stierlitz vyšel z baru a opřel se hlavou o zeď.
"Od kdy se dělají stěny z asfaltu?" pomyslel si Stierlitz.
Stierlitz se zamyslel. Zalíbilo se mu to a zamyslel se znovu.